čtvrtek 2. března 2017

Zápisky z Divočiny - The Long Dark (1. týden)

Ahoj čtenáři,

dnes budu zase trochu experimentovat a představím vám ne knihu, ale hru. Dokážete si představit, že byste najednou byli bez mobilu a počítače, odkázaní jen na sebe? Zvládli byste si rozdělat oheň a sehnat jídlo? A co kdybyste zůstali úplně sami, jen vy a sníh? Tohle vše představuje hra The Long Dark od Hinterland Studios, kde hlavním úkolem je přežít. Já se vám formou deníkových zápisů mojí postavy pokusím přiblížit jak zajímavá, relaxační (ale zároveň i napínavá) a krásná hra to je. Zvládnete přežít v kanadské divočině?




Den 1.
Když jsem se probrala, byla jsem zmatená. Všude kolem mě byl sníh, stromy, skály a zase sníh. Nedalo se určit, jestli byl večer nebo ráno. Poslední, co jsem si pamatovala bylo, že jsme byli někde nad Kanadou, když sebou letadlo začalo škubat turbulencí. Pilot ještě křičel něco o geomagnetické bouři, ale pak už nic. Je zvláštní, že kolem mne nebyly trosky, ale asi jsem dopadla jinam. Neměla jsem nejmenší tušení kde jsem a kterým směrem se vydat, takže jsem prostě někam vyrazila. Zanedlouho jsem narazila na prvního (ale rozhodně ne posledního) zmrzlého člověka. Až bolestně jsem si uvědomovala, že jsem nejen neozbrojená, ale také velice podvybavená. Zrychlila jsem krok a za nedalekým kopcem jsem narazila na planinu bez stromů, v jejímž vzdáleném rohu se krčila lovecká chata. 

Podle toho, že slunce po obloze stoupalo, jsem usoudila, že je teprve dopoledne a plná naděje jsem vyrazila rychlým krokem k chatě, ale čím blíž jsem byla, tím pomaleji jsem šla. Ve vzduchu bylo prostě něco divného, takové napětí a já už předem tušila, že minimálně zde pomoc nenajdu. Tak jako tak - potřebovala jsem si najít střechu nad hlavu než přijde noc. Alespoň jsem si slíbila, že až najdu záchranu, jakoukoliv škodu zaplatím. Teď mi jde o život. Chvíli mi trvalo, než jsem našla náhradní klíč, ale brzy jsem byla uvnitř a mohla se porozhlédnout. Měla jsem štěstí, na stěně visela puška a kolem se povalovalo i pár nábojů. Měla jsem takové tušení, že za ni budu ještě hodně ráda. To samé se dá říct i o noži, který se válel jen tak u postele. Protože zbývalo do tmy ještě několik hodin, rozhodla jsem se vydat podél skal, jestli neobjevím něco, co by mi napovědělo kam se vydat dál. Objevila jsem další zmrzlé, ale také koleje. A koleje přece musí vést k lidem ne? Každopádně se po nich zítra vydám a pro jistotu si začnu kreslit mapu.


Den 2.
Po letech jsem viděla východ slunce. A zažila sněhovou smršť. Nemohla jsem však zůstat na jednom místě, neměla jsem moc jídla a zatím jsem se necítila na to, abych zastřelila jelena. V noci jsem taky slyšela výt vlky, takže jsem si náboje schovávala na svojí obranu. I přes do očí šlehající vítr a sníh se mi koleje podařilo najít docela brzy. Na jedné straně byl zavalený tunel a tak jsem se vydala na tu druhou. Nějakou dobu jsem šla hustým lesem a začínala jsem pomalu litovat, že jsem nepočkala v chatě než to přejde, ale za chvíli les po mé pravé straně ustoupil a já se rozhodla sejít z cesty a vydala jsem se do bílého neznáma. Chajdu s kanadskou vlajkou na žerdi jsem téměř přešla, ale zakopla jsem se o zapomenutý květník pod sněhem. Nejprve jsem zaklepala, ale když bylo čekání už nesnesitelné, vzala jsem za kliku. K mému překvapení se dveře hladce otevřely a já stála v jakési kanceláři. Vyběhla jsem po schodech do patra, kde někdo seděl zády opřený o zeď. Nereagoval na moje volání a když jsem přišla blíž, zjistila jsem proč. S tímhle si už asi nepokecám. Nechtěla jsem se ho dotýkat více než bylo potřeba, tak jsem ho přikryla dekou. Tady vevnitř je slyšet děsivé skučení bouře venku. Mám strach a jsem unavená, takže si při čekání na lepší počasí trochu zdřímnu, snad tohle nějak zvládnu.


--
Podařilo se mi vychytat chvíli, kdy se bouře uklidnila a na chvíli se projasnilo, takže jsem vyrazila prozkoumat rybářské budku na jezeře u chaty. O jednu z nich byla venku opřená sekera, kterou nutně potřebuju, pokud si nechci topit jenom klacíkama a doufám, že ji nebude nikdo postrádat. Dokonce jsem tady v chatě někde zahlédla háček a strunu, tak uvidím, co se dá dělat. Ryba k obědu by byla fajn. Našla jsem i nějaké oblečení, takže mi snad už bude tepleji. Hádám, že teploty se tu pohybují kolem -20°, bez teploměru je to těžké odhadnout, a já nechci skončit jako můj němý spolubydlící.



Den 3.
Dnes jsem východ slunce neviděla, protože mne probudily až sluneční paprsky prosvítající oknem ložnice. Na zlomek vteřiny jsem si myslela, že jsem zpátky doma a všechno byl jen zlý sen, ale bodnutí v žaludku mi připomnělo, že hlad nezaženu návštěvou ledničky. Vyhlédla jsem si nejvyšší kopec v okolí a vydala se škrábat na jeho vrchol, abych se porozhlédla po okolí. Ačkoliv plíce zůstaly někde v půlce kopce, mým očím se naskytl neskutečný výjev.



 Zamrzlé jezero na kterém byla tu a tam usazena rybářská budka a na březích se krčily skupiny chatiček. Vydala jsem se tou nejkratší možnou cestou - možná až moc - a doslova jsem se skutálela ze svahu. Z kotníku a zápěstí mi vystřelovala bolest, ale nebylo to nic, co by nevyřešilo pár prášků proti bolesti. Opatrně jsem napůl šla, napůl se klouzala na druhou stranu jezera, kde jsem narazila na těžce zraněného jelena. Nevšiml si mě a tak jsem co nejopatrněji vyndala pušku, odjistila, zamířila...Prásk. Měla jsem pocit, že to trvá několik minut, než se mu podlomily nohy a přestal dýchat. Jsem vrah, jsem lovec. Mám výčitky svědomí, ale mám i několik kilo masa. které vystačí na několik dní.

Den 4. 
Včera jsem usnula ještě za světla, cítím se celkově unavená a v depresi. Když jsem se vzbudila, byla ještě tma, částečně i kvůli další sněhové bouři. Našla jsem po chatě různě poházené časopisy o rybaření a střelbě, takže jsem si rozdělala oheň a doufala, že se četbou něco přiučím. Po několika hodinách se vichr začal utišovat a venku se objevily první paprsky slunce a já si s hrůzou uvědomila, že se mi vedle krbu krčí posledních pár polínek. Byl čas na těžkou práci a tak jsem se pořádně navlékla a vyrazila. Vždycky si sebou beru jen trochu vody a něco málo jídla, to kdybych se ztratila, abych neměla úplně plný batoh. Bylo krásně a já jsem se trochu zasnila a přestala dávat pozor na cestu, což se mi téměř stalo osudným. Vlka jsem si všimla až na poslední chvíli a už nebylo kam se schovat. Zůstala jsem stát jako opařená, krve by se ve mě nedořezal. Bylo to spíš vlče než dospělý vlk a vypadalo stejně vyděšeně, jako jsem se já cítila. Zírali jsme na sebe snad celou věčnost, ale asi jsem mu nestála za tu námahu a tak se po chvíli otočil a odpelášil pryč. Musím mít svoji pušku víc při ruce, vždyť jsem mohla být už mrtvá. Cestou zpátky už se mi batoh začínal pěkně pronášet, holt nebyl stavěný na 40 kg zátěže. Teď už zase sedím u ohně a opékám si svůj poslední jelení steak. Zítra se vydám na vyhlídkovou věž, kterou jsem při svém potulování zahlédla mezi stromy. Stále doufám, že narazím na záchranu, ale čím dál tím víc mám obavu, že jediná záchrana budu sama sobě já. 



Den 5.
Království za sprchu. Pátý den ráno mě přivítal neprostupnou mlhou, ale já byla odhodlaná věž najít. Vyrazila jsem proto těsně se svítáním a vydala se přibližně tím směrem, kde jsem ji včera zahlédla. Nebyla daleko, ale vyjít ten kopec k ní, to byla makačka. Bohužel jsem se sem táhla naprosto zbytečně, snad jen kvůli té rajčatové polévce. Rádio bylo stejně nefunkční jako to na chatě, ale z letáčku povalujícího se na zemi jsem alespoň konečně zjistila, že se nacházím u Mystery Lake. Záhada vyřešena. Jelikož bylo teprv dopoledne, rozhodla jsem se prozkoumat bližší okolí věže a po pár metrech jsem došla k malému jezírku. Na jeho okraji byl posed, ale jeleni jako kdyby se vypařili. Cestou k chatě jsem se trochu ztratila, ale když jsem našla koleje, věděla jsem, že jsem zachráněna. V žaludku mi hřeje rajčatová polévka, ale to nestačí. Zítra vyrazím lovit.



Den 6.
Hlad mne vyhnal už brzo, slunce ještě ani nestihlo vyjít a byla pořádná zima. Před pár dny jsem položila past a dnes jsem v ní konečně našla chyceného králíka. Tolik radosti pro tu trošku masa. Nedaleko jsem ale objevila stádo jelenů, jenom se tak poflakovali a já se nerozmýšlela dlouho. Po třetí ráně se ten nejbližší konečně složil k zemi, zatímco ti ostatní se rozprchli do všech směrů.



 Rozdělala jsem si vedle něj oheň a kousek masa si opekla hned, vedle ještě teplého těla. Dobila jsem sílu a vyrazila na druhý břeh jezera prohledat zbývající chatky. Překvapuje mě, že ani v jedné nebyl krb a vlastně ani žádné sociální zařízení. Možná jsem jen v nějakém letním resortu, ale co pak ty rybářské budky? Hodně otázek a žádné odpovědi. Podařilo se mi ale vyhrabat malou mapu z haldy papírů k recyklaci. Je sice jenom hodně schématická, ale nedaleko by se měla nacházet vodní přehrada a někde u ní cesta do vedlejšího města. To je moje jediná naděje.

Den 7. 
Ráno jsem opět vyrážela spolu se stoupajícím sluncem. Bylo tepleji než jindy a já měla po několika dnech zase trochu lepší náladu. Jediné, co mne táhlo dolů, a to doslova, byl batoh. Zásoba jídla, vody a dříví, připočti pušku a sekeru, spacák a další nezbytnosti a najednou jsem ho téměř nemohla zvednout. Nebyl to ale nijak náročný výstup, naštěstí. Vydala jsem se přes jezero na jih (díky mapě se teď zvládnu i trochu orientovat) a podél řeky směrem k přehradě.



 Objevila jsem ještě jeden posed, ale vypadal ještě víc opuštěně než ten první, takže jsem se ani nenamáhala k němu zacházet. Mezi stromy už jsem stejně viděla prosvítat rozbitá okna přehrady a spěchala jsem v ústrety šeredné kamenné budově. 



Několikrát jsem uvnitř zakřičela, ale na odpověď jsem čekala marně. Obezřetně jsem začala prohledávat místnost po místnosti, v ruce nůž a svítilnu. Posbírala jsem cestou útrobami spousty oblečení, ale lekala jsem se každého stínu a tak když jsem našla barel s ohništěm, složila jsem u něj svůj náklad, abych mohla zbytek přehrady prozkoumat rychleji. Nořila jsem se stále hlouběji a hlouběji, když najednou jsem z jedněch dveří vylezla na denní světlo. Byla jsem tak oslněná a zmatená tím, že nejsem několik pater pod zemí, že jsem nestačila dveře zachytit. Tiché klap mne odřízlo od veškerého mého vybavení a jediná možná cesta dovnitř byla na druhé straně propasti.


K rozbitému oknu vedla pouze úzká římsa, ale s vidinou pomalé smrti zimou jsem ji pomalu, pomalinku přešla i přes několik metrů volného pádu co by mne čekali, kdybych uklouzla. Doteď jsem netušila, jaký mam strach z výšek. Teď mi zbývá jen vypárat staré a poopravit nové oblečení a připravit se na zítřek. Kdo ví, jak daleko je to do Coastal Highway. A budou tam lidé? Jsou ještě někde vůbec nějací lidé?..



Takhle vypadal můj první týden v divočině v resortu Mystery Lake. Podařilo se mi sehnat veškeré důležité vybavení pro přežití a zabila jsem svého prvního jelena. V příštích Zápiscích z Divočiny se můžete těšit na okouzlují zátoku, útulné domy a nádhernou divočinu. Jak dlouho zvládnete přežít vy?
Tak zase příště, nashle. 

Žádné komentáře:

Okomentovat